Voříšek Yogi a Yoggies

„Yoggies jsou to nejlepší pro můj mlsný jazýček a citlivé bříško!“ vzkazuje voříšek Yogi (1,5 roku).

Kdysi jsem měl fakticky hrozný psí život. Tátu jsem neznal, máma nás měla na krku sedm a původní páníček to s péčí nepřeháněl. A žrádlo, co jsme dostávali místo mámina mléka, to vám říkám, to bylo něco, co bych nedal ani své kočce. Vybírat jsem si však moc nemohl a na problémy s trávením a bolest bříška jsem si zvykl. Ani mi to pak nepřišlo divné, věříte?!

Vše se změnilo až s novými páníčky

Když přišli mí současní páníčkové, všechno se změnilo. Skoro. Nový pelíšek, nové hračky, odčervení, vakcinace (au!) a já jsem byl opět happy puppy, ale jídlo, byť mi celkem chutnalo, mému bříšku nedokázalo vyhovět a já jsem neměl tolik elánu, kolik vyžadovaly všechny ty hozené míčky a klacky, boty mé paničky, zatoulané kočky, a drzí hafani, kteří si dovolili vstoupit svou nehodnou packou do mého teritoria. Páníčkové mi toho předložili hodně, až jsem se divil, že na to nehodili bobek, jak jsem, nikoli na to, ale z toho, byl nucen učinil já, byť ne v té náležité formě.

Yogi a Yoggies- to je snad vtip…

Pak vstoupily do mého života Yoggies, a já si nejprve myslel něco jako: „WTF? OMG! Žrádlo, které se jmenuje skoro jako já? To je snad vtip, ne?“ (jo, správně, byl jsem právě v psí pubertě), ale pak jsem ochutnal granule a řekl jsem si: „Yummy, to je ale maso (doslova)!“. A vrcholem všeho bylo, že bříško zůstalo v klidu a má „produkce“ na pravidelné procházce – vysoce kvalitní, řekl bych (páníček nad ním hodně oslavoval).

Už je dobře. A nešlo by dělat Yoggies pro lidi?

A teď je všechno fajn. Bříško mě nebolí, energie mám víc, než páníčkové dokážou pobrat, mám krásnou hebkou, lesklou srst, jsem největší hafaní frajer v ulici, co si konečně všimla i ta dlouhosrstá kráska z druhého patra (oujé). Nechci se chválit, ale teď vedu luxusní psí život. A jak se pytlík s granulemi Yoggies zmenšuje, vím, že se můžu opět těšit na masový zážitek koncentrovaný do granulí a konzerv. A ty omáčky! Jogurtové dezerty! Páníčkové mi dokonce slíbili, že příště s balíčkem dostanu nejen oblíbenou kostičku, ale i pamlskovník! Snad pak už nebudou zapomínat na mou svačinku (facepaw).

Ve zkratce, my life is good. A už mám jenom jednu starost – co to, proboha, za blafy jedí ti mí páníčkové? Vážně, nešlo by dělat Yoggies i pro lidi?

Příběh Yogiho nám poslala Eliška Gunišová