Jmenuju se Miya a jsem 11měsíční princeznička mé paničky Dáši. Všichni, co mě vidí, říkají, že jsem „lištička“, což je vlastně pravda, ale jsem v utajení za Shiba Inu, tak to nikomu neříkejte!!!
Důvod, proč vám píšu je, že jsem koukala paničce přes rameno, když byla na facebooku a všimla jsem si soutěže o půl roku krmiva zdarma. Výměnou za můj příběh. Táááááákže, už od prvních týdnů, co jsem od své maminky přišla do nového domova, jsem začala mít bolavé bříško z granulek, co mi s sebou dala paní chovatelka. Naštěstí si toho panička všimla a našla mi jiné, moc dobré. Ale svědilo mě po nich celé tělo, a tak jsem se začala drbat všude, kde jsem dosáhla. Až jsem si ublížila a tekla mi krev, hlavně kolem očí. Když jsem byla na prohlídce u pana veterináře, tak mě moc nepotěšil. Dal mi hořké pilulky a zakázal mi papat hodně dobrých věcí, jako je třeba kuře a hovězí (mňam) – říkal tomu alergie. Ale myslím, že mi jen záviděl co dobrého jím – asi mu nedávají jeho páníčci pořádně najíst.
Započalo hledání vhodných granulí…
což byla nejdříve zábava – mohla jsem ochutnat spoustu fajn dobrot. Ale časem mě přestalo bavit to střídání a potíže, které mi to přinášelo. Drbat jsem se nepřestala 4 měsíce a už mě to hodně bolelo, pilulky mi nedělaly dobře, granulky taky ne. Jednou jsem ale v parku potkala kamaráda. Ten mi vyprávěl o super granulkách, které jsou extra dobrý a zdravý, dokonce mi dal ochutnat z vlastní misky – a měl pravdu. Dokonce jsem na návštěvě u něj doma roztrhla takový velký papírový pytel, kde je měl – za to se mu omlouvám – ale měl si je schovat lépe.
Pak mi panička koupila
můj vlastní papírový pytel, jehněčí a bílá ryba jsou prostě nejlepší. K tomu i jogurtek, který někdy používám i jako pleťovou masku. Jsem prostě dáma, co o sebe dbá, vůbec to není proto, že neumím jíst slušně, jak říká panička. Můžu tak konečně šťastně běhat s kamarády v parku a všem vyprávím o těch príma granulkách, po kterých mě nebolí bříško, nedrbu se a všichni společně obdivujeme moje bobky. Moc děkuji za vaše granulky, konzervy, pamlsky a jogutky, jsem teď šťastná fenka a můžu dělat lumpačiny. Pac a pusu Miya.
O své Miye nám napsala Dagmar Kutá
