Bylo nebylo… přišel jsem jako vánoční překvapení roku 2012 v pěti měsících – lidi, u nichž jsem vyrůstal, mě dávali pryč, že prý moc rostu… chápete to? Co je na tom divného, když máte maminku německou dogu a tatínka irského vlkodava 🙂 Překvapený byl doma kde kdo, od lidí počínaje přes kočky, psy a koňmi konče.
A tak jsem rychle rostl a sílil, sem tam mi vyskočila alergie, prý na obilí nebo co, ale vždycky to doma zvládli změnou jídla, které mi víc či míň chutnalo, ale když žijete ve smečce, tak si to vybírání rychle rozmyslíte.
Když jsem byl už skoro veliký, jeli jsme zase na výlet (jezdíme hodně, i k moři, i do hor) a já tam viděl takovou zvláštní věc, co před vámi rychle ujíždí a vy to máte chytat, prý se to jmenuje střapec, no lidi řeknu vám, já si to zamiloval a byl jsem v tom fakt hodně dobrý, hodně! I lety vyhlídkovým letadlem jsem jim vyběhal, no a vždycky po nějaké době se udělalo zase to svědění a zase jiné granulky…
Pak si panička vzpomněla, že jako mladá měla tažný psy a že je to teď moderní, tak prý, že budeme běhat. Mně to nevadilo, spíš ona pořád hrozně funěla a kazila mi výkony, takže jsme už tak dobrý nebyli, jako když jsem běhal sám, ale zase bylo super, že jsme spolu. A zase jsme museli měnit granulky…
Prý se říká, že se má končit v nejlepším, tak jsem s tím po tom, co jsme vyhráli první Dogbiatlon, seknul, mám už taky nějaký věk a musím se na důchod šetřit, vždyť velký psy stárnou přece rychleji.
…a pak jednou přijel ten pán, co nám vozí jídlo, toho já poznám a bylo vám to tak dobrý, že bych toho sežral celý pytel. I holky mi to závidějí, dostáváme totiž MOJE granulky i jako pamlsek, a už celý rok jsem nemusel měnit jídlo a jsem divoký jak za mlada, i běhat zase chodíme, tedy já už se s nikým vláčet nebudu, ale pobolívaly mě i nohy sem tam, a to je teď pryč. A to mi v létě bude už sedm. Jo a jmenují se YOGGIES, a já jsem MERLIN, tak díky, že jste to dočetli až sem 🙂
Příběh svého Merlina nám poslala Hana Žohová