Adoptovat Andyho bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat.

Pejsek Andy, cca 10 měsíců, mix borderka/ovčák… Nalezenec, máme ho od cca 4 měsíců. Andy k nám do rodiny přišel první říjnovou neděli 2018. Ten den se nám všem převrátil život na ruby, v tom dobrém. Už z fotky jsem věděla, že to bude šikovný a chytrý pejsek. Do jeho pohledu jsem se hned zamilovala. Podlehl i můj muž, od prvního dne. Ze začátku bylo všechno v pořádku. Andymu chutnalo a baštil s chutí svoje granule.

Začali jsme zlehka s výcvikem. Andy má v sobě nepochybně pracovní plemena a bylo vidět, že mu výcvik dělá radost a baví ho to. Jako pamlsky jsme zvolili sušené maso, to jsme pokládali za nejlepší volbu. Pro mě samotnou je Andy, péče o něj a práce s ním, novou životní náplní.

Mám dva syny, kteří se už maminčiny sukně pustili, 15 a 9 let. Pro toho mladšího je Andy jako brácha, pořád spolu vyvádějí nějaké blbiny a lumpárny. Ten starší, puberťák, se trochu odkyselil a venčení Andyho i výchovu přijal k našemu překvapení hodně zodpovědně. A samozřejmě s ním venku oslňuje děvčata 🙂

Společné procházky mi vrátily zdraví

Jsem šest let po transplantaci plic. I když by to mohlo být v rozporu s mým zdravím, vzít si Andyho bylo to nejlepší, co MĚ mohlo potkat. Těch šest let nebylo vždycky fajn, i když je člověk vděčný, že žije a dýchá. Spousta problémů, časté infekce a hospitalizace. Sport a moje záliby mě ale vždycky dokázaly znovu postavit na nohy. Bohužel ta poslední infekce mě srazila hodně. Přišla jsem o 40 % vitality plic.

Některé moje aktivity už musely stranou – hory, lezení, skialp, běhání… Vše, co stojí hodně úsilí a funění. Bylo to těžké, ale naštěstí se všechno stabilizovalo a já se mohla zase soustředit na to, dát se dohromady. S Andym se ale každé venčení stalo tréninkem rychlochůze 🙂 Na  cvičáku jsem prakticky běhala víc než on. Časté a milované procházky v lese, stále v pohybu… Při kontrole po Vánocích v Motole moje spirometrie zázračně vylezla o 3 %!!! Pro mě i pro doktory nepochopitelné !

Začal mít průjmy a nechuť k jídlu

Bohužel v té době začal mít Andy problémy. Časté průjmy, nechuť k jídlu se vystupňovaly do úporných napěněných průjmů. Několik dní nejedl, a pak i přestal pít. Testy odhalily nedostatek lypázy. To prý bývá u štěňat plemen ovčáků. V ideálním případě dočasný výpadek slinivky, který by mohla spravit dieta a speciální granule. Andyho mi bylo opravdu líto, přesně jsem věděla, jak mu je. Život s cystickou fibrózou je, kromě problému s plícemi, hlavně o problému se slinivkou, průjmech a bolení břicha. Děsná únava, nechutenství, člověk nemá na nic sílu. Nasadili jsme granule a doufali!

Průjmy přestaly do týdne. Bohužel jsme ale nesměli dávat žádné pamlsky a výcvik se nám prakticky zastavil. Utáhnout štěně ve výcviku na dietní granule jako pamlsek je nemožné. Ale nějak jsme to zvládli a mohli jsme postupně přejít na normální granule s tím, že máme zvolit nějaké kvalitnější. Po konzultaci v chovatelských potřebách, jsme zvolili XX (autorka uvedla název, ale nebudeme ho zveřejňovat). Andy sice baštil, ale žádná sláva, a hovínka pořád všelijaká. Postupně přestával jíst, snědl sotva 1/2 misky denně. Jako štěně ve výcviku měl mít samozřejmě mnohem víc. Opravdu už jsme byli zoufalí.

O Yoggies jsem slyšela od jiných pejskařů

Po přečtení o veškerých produktech jsme se rozhodli, že to prostě zkusíme a koupili první čtyřkilový pytel “Jehněčí a bílá ryba”. Škoda, že jsme si to nenahráli 🙂 Andy se vrhnul na misku, chtěl přidat a pořád čuchal k pytli. Ráno to samé! Je nádhera vidět psa konečně jíst zase s chutí. O jeho hovínkách bych tu mohla napsat další odstavec. Jsou dokonalá! Tuhá, suchá a dají se sebrat!

Andy se dal dohromady, nabral na váze, dokončilo se očkování, čipování, a znovu jsme se vrhli na výcvik. Na doporučení jsme ještě nasadili Yoggies jogurty na podporu jeho trávení i jako zdravý pamlsek. Byla to obrovská úleva, vidět pejska zase fungovat naplno, a hlavně s chutí baštit!

Pro mě největší zlom a radost přišla, když nám trenér nabídl agility. Ovšem, nejvíc se u toho ze začátku naběhá právě páníček. Ze začátku jsem dost funěla a zároveň měla strach, jestli to udýchám. Z každé lekce jsem se vracela dojatá a pyšná zároveň. Pořád ve mně hlodal ten zodpovědný pocit, že bych měla nějak zvýšit fyzičku. Ale běhací boty leží už třetím rokem ve skříni, a já kvůli svému zhoršení neměla odvahu je vytáhnout. Ale kdo mě zná, ví že jsem hrozně tvrdohlavá a tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. I kvůli Andymu – on na to má a já nemůžu být pozadu…

To Andy zachránil nás, ne my jeho

Teď 21. 4. se to stalo. Vlastně to bylo úplně v pohodě. Cíl byl 2 km, indiánský běh, udržet tempo a výdechový režim. Nakonec jsme dali kilometry tři, protože jsem zabloudila 🙂 Žádný pocit na umření, nic na doraz a Andy byl úžasný! Neuvěřitelně táhne a zároveň při přechodu do rychlochůze ohleduplně zpomalí a „jde“ se mnou. Neumíte si představit, jak jsem na nás byla pyšná! Po doběhnutí jsem mu děkovala, jako vždycky po tréninku. Děkovala za to, jak to bylo krásný a že mi ho život dal. Neubránila jsme se slzám, byl to pro mě neuvěřitelný okamžik. Ještě na to mám! Nevím, jestli to ten pes cítil, ale když jsem si k němu klekla a objímala ho, olízl mi slzy a vděčně se na mě díval.

Dnes jsme byli znova, 3 km. Cestou domů jsme se v lese zastavili u potoka, aby se napil. Máme tu nádherný kus přírody hned kousek za sídlištěm, les s potůčkem a rybník. Pustila jsem ho z vodítka, na každé zavolání přiběhne, sedí, kouká a hltá mě očima. A já zas bulím jak želva. Copak je možný, že mě v životě potká ještě něco tak úžasného??!

Po tolika pádech už se člověku nechce vstát, bojí se dalšího pádu. Jenže, copak to jde – pořád lézt po kolenou, aby ten pád nebyl tak tvrdý? Někdy ale člověk potřebuje pořádný impuls zase chtít a pořád se nebát. Teď už na to zase vůbec nemám čas. Už od 6:40, kdy s Andym budíme kluky, a pak jdeme na první ranní prochajdu. Ty krásný věci prostě přijdou ve správný čas, a já na to asi zapomněla…

To Andy zachránil nás, ne my jeho.

To je NÁŠ příběh.
Dana Převorovská