Jorkšír Naty a můj příběh z množírny

Ahoj, jmenuji se Naty, je mi 5 a půl roku. Můj život nezačal úplně moc hezky. Narodila jsem se jako nejspíš v malé domácí množírně. Nikdy jsem neviděla trávu, sluneční paprsky jsem pocítila jen přes okno. Maminku jsem dlouho neviděla. Byla jsem závislá na lidech, kteří byli poblíž mne, ale nikdo se ke mně nechoval moc hezky.

Jednoho dne mne paní vzala do náruče a vynesla ven. Pomyslela jsem si „Jé, co to je, to vidím poprvé, modrá obloha posetá mráčky. A co je to zelené?“ Najednou otevřela bránu a tam stála jiná paní, ta si mne okamžitě vzala k sobě a mluvila na mne moc milým a jemným hláskem „ty jsi, ale malá princezna, teď už se budeš mít krásně, neboj“. Moje původní paní povídala, že mi jsou 4 měsíce, nejsem očkovaná, protože si to první zájemci nepřáli – nakonec mne nechtěli. Jo a prý jsem čistokrevný yorkshirský teriér. „HAHA“.

Těžké první měsíce

Na veterině mne zvážili a verdikt zněl jasně. Jsem prý mladší než 4 měsíce ani zuby neodpovídaly tomu, co ta původní paní říkala. Vážila jsem pouhých 900 gramů… A v tu chvíli začal můj nový báječný život. První dny, no vlastně měsíce, se mnou byly dost těžké. Všeho jsem se bála, ale úplně všeho, krom své nové paničky. Tu jsem si zamilovala hned, od prvního dne jsem s ní spala v posteli – ona nechtěla, ale já se naučila vylézt jako veverka a měla smůlu. Sama už tam nikdy nebyla. Bydlíme v domečku s vééélkou zahradou, tam na mne čeká prý „velký brácha“. No on opravdu byl hodně veliký, ale byl na mne moc hodný, i když měl na cvičáku přezdívku „zabiják“. Mě miloval, bohužel už tu s námi není, ale já jsem s ním mohla dělat cokoli, i vlézt do pusy jsem mu mohla, a on mi nic neudělal. V baráku nebydlíme sami, jsou tu i paničky rodiče, ale věřte, že to byl boj se s nimi skamarádit. Skoro půl roku denodenního kontaktu s nimi, a stejně jsem se nenechala pohladit. Bála jsem se ruky velkého člověka.

Strach z lidí i zažívací potíže

Neměla jsem jen psychické problémy, začaly i zdravotní. Popravdě, já sním na co přijdu, i to co pro mne není. Ale to mi panička věčně zakazovala. Měla jsem dobré granule už od začátku, ale pořád to nebylo ono. Po jedněch jsem se drbala, po dalších jsem prděla a měla špatný bobky. Zkoušela i konzervy – a že jich bylo, takových druhů a příchutí. Bohužel dodnes konzervy nemohu, hned mám řídký bobek. I když jsou pro pejsky se špatným trávením. Na veterině mi zjistili špatný žlučník – prý proto nesnesu kde co.

Panička nevěděla co se nu, až najednou…

Jsem vášnivá aportérka, miluji vše, co mi může házet – balonky, frisbee a nejlepší je puller. A dělat kravinky před foťakem, tak to mne baví ze všeho nejvíc. Jenže na to jsem neměla tolika energie, když mi nesedělo krmení. Už nevěděla, co mi má koupit, a tak když jsme byli na veletrhu For Pets, navštívili jsme stánek Yoggies. Hned jsem tam ochutnala pár granulek. Musím uznat „hmmmm mňam, to byla dobrota, snědla bych jim tam hned celou misku“. A tak mi tam ten malý pytlík granulí vzala na zkoušku. Od té doby nejím nic jiného, jen vše co má nápis Yoggies. Nejraději mám jogurt, ten mi vůbec špatně nedělá, no a ty kostičky nebo piškoty, to bych mohla jíst celé dny!

Teď můžu jíst Yoggies pořád

Tuto značku doporučujeme s paničkou všem, kdo má nějaké problémy se zažíváním. Hlavně ten jogurt je super, může ho i můj nový brácha na zahradě, který taky nemůže všechno jako já.

Děkuji vám i za paničku, za tyto super chutné granulky a za tu spoustu dobrých kostiček, které pro nás děláte. Pac a pusu malá neučesaná, vždy vysmátá Naty.

Příběh své Naty napsala Lenka Šípková

dav