Abel

Jak můj pes Abel, francouzský buldoček, zachránil život mně, a jak mu to já splácím zdravou miskou

Tento příběh nebude o tom, jak jsem zachránila život pejskovi. Tento příběh je o tom, jak můj pes zachraňuje každý den život můj.

Jmenuji se Veronika a je mi 29 let. Do podzimu 2018 jsem žila podle mě běžný život mladý holky, která se honila v práci od rána do večera, protože si myslela, že je to tak v pořádku. Svou práci jsem milovala tak, že jsem ji věnovala veškerý svůj čas a energii. Bohužel v říjnu si tento styl života začal vybírat svou daň. Došlo k psychickému vyčerpání a já začala z ničeho nic trpět silnými stavy úzkosti. Skončila jsem v pracovní neschopnosti a vůbec jsem netušila, co se to se mnou děje.

Doma se můj stav příliš nelepšil. Začala jsem se bát chodit ven, přestala jsem jíst, zažívala jsem silné bolesti žaludku a přestala jsem v noci spát. Zažila jsem to, čemu se říká deprese. Já, které se v životě všechno dařilo od školy až po zaměstnání. Já, která má úžasného přítele, rodinu a kamarády. Nechci moc vysvětlovat, co deprese je. Koneckonců kdyby mi tento stav někdo popisoval ještě v září, tak bych si klepala na čelo. Ale za sebe říkám, že takový pocit beznaděje a nejistoty bych nepřála nikomu. Když můj stav byl natolik zlý, že jsem se bála být doma sama a ráno nedokázala vstát ani z postele, zvolila jsem možná pro někoho drastickou cestu. Nechala jsem se převézt do psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích.

Lidi i francouzský buldoček Abel

Tam jsem se ocitla na oddělení, kde byli pacienti jako já. Unavení, zmatení a nevěřící, že může být někdy lépe. Můj stav se začal konečně zlepšovat. Kdo si představuje Requiem pro panenku, tak by se hodně zmýlil. Ocitla jsem se na místě, kde byl klid, podpora a lidi, kteří věděli, jak se cítím. Po dvou měsících jsem se cítila už na tolik dobře, že se blížil návrat do domácí péče. Začala jsem se obávat toho, že až se vrátím domů, tak se začnu zase povalovat a nedokážu ráno vstát z postele. Taky mi neustále radili ať konečně udělám něco, co si přeju a nejen to, co se ode mě očekává. Jenže co by to tak mohlo být? A dva dny před propuštěním mě něco napadlo…posledních šest let nemluvím o ničem jiném, než že jednou až budu mít víc času, si pořídím francouzského buldočka. A ten den jsem projela všechny inzeráty a našla si toho mého vysněného.

Abel je z chovné stanice nedaleko Prahy. Byl první z vrhu a také měl už jiného majitele. Ten však nakonec Abela odmítl z důvodu zahraniční pracovní nabídky a tak paní byla ráda, že jsem se ozvala a že si pro něj mohu brzo přijet. Ten den, kdy mě tatínek vyzvedával z “blázince” jsme pro Abela jeli. A já se po několika utrápených měsících opravdu na něco strašně moc těšila, zažívala jsem pocit, který jsem myslela, že už nikdy nepřijde.

Když jsme Abel přivezli domů

Abela jsme přivezli domu a já věděla, že už mě nikdo nikdy nenechá ráno ležet v posteli a že mám taky někoho, kdo mě vytáhne ven sbírat energii, že mám také někoho, kdo mi zvedne serotonin v krvi. Bohužel Abelovi naskočila na bříšku vyrážka. Pravděpodobně ze stresu z přesunu, ale dost se to horšilo. Na kůži se mu začaly dělat boláčky a já viděla, jak v noci nemůže pořádně spát, protože se musel stále drbat. Veterinář prozatím doporučil bylinné koupele, ale ty nenabízely úlevu hned. Začala jsem se tedy zabývat jídlem, které mu dávám. Pokračovala jsem sice v granulkách od původní majitelky, ale Abel francouzský buldoček měl bříško stále rudé. Začala jsem mu tedy vařit, škrábání sice trošku přestalo, ale bříško nevypadalo moc hezky.

A tak jsem hledala dál. A vlastně celkem na náhodu jsem objevila značku Yoggies. Začala jsem mu dávat granulky a masové konzervy i pamlsky od vaší značky. Nevím jistě, co přesně mu pomohlo, ale zcela jistě vím, že bříško má krásně zahojené, má lesklou srst, krásně roste a díky vašim pamlskům se začíná učit nové věci. Je prostě spokojený. Výčitky, že mu nedokážu oplácet jeho každodenní pomoc, mohly zmizet.

Vím, že tento příběh není úplně o mém pejskovi, ale je spíše o tom, co všechno se muselo stát, abych si splnila svůj sen. Abel mi pomáhá se zase osamostatnit a vést bežný život. A já neznám lepší způsob, jak mu to vrátit, než takový, že mu jeho misku naplním, tím nejlepším, čím můžu. Že jedině tak, můžu podpořit jeho růst a energii, kterou pak koneckonců předává každý den mně.

Co se může stát, když si zapomínáme plnit sny

Kdyby se mi podařilo tuto soutěž vyhrát, tak bychom s Abelem hodně slavili. A to nejen kvůli zdraví, kterým by se plnila jeho miska, ale protože bychom spolu mohli ukázat, co se všechno může stát, když si zapomenem plnit svoje sny a taky s Abelem můžeme ukázat, jak z toho společně ven. A že se nám daří každý den víc a víc! Každá jistota mi pomáhá se opřít udělat další úzdravný krok vpřed. Vaše granulky jsou pro mě jednou z nich, symbolem zdraví a energie pro mého Abela!

O svém Abelovi nám napsala Veronika Bitalová